{Faux Pa}

  K a p i t o l a I.
   Byla to jedna z těch oslav, kdy se na Golgotském pahorku sejde snad celé peklo aby holdovalo nevázané zábavě, jíž se zúčastnil i Lucius se svým přítelem Luxferem. Jako obvykle soutěžili spolu v pití Redmoonu, ďábelského mixu Becherovky s rybízovým džusem a potáceli se zrovna někde mezi sedmou a osmou rundou, když Lucius spatřil mezi rudým davem Thril.
  
  K a p i t o l a II.
   Pro nebeské bytosti měl Lucius obzvlášť velkou slabost, obdivoval jejich lehkost chůze a to drobné chmýří na krajích křídel.. Divil se, co tu dělá. Už přítomnost anděla mezi tuctem pekelníků byla v jistých společenských kruzích chápána jako faux pas a to není řeč o poměru příslušníků těchto dvou rozličných světů, který chtěl Lucius právě tento večer navázat. Spiklenecky se podíval na Luxfera, který však rozhodně neměl v plánu Lucia pobízet či jakkoliv podpořit a pak se, již spíše na protest, vydal přímo za ní.
   Thril postávala u baru a nervózně si pohrávala s prázdnou sklenkou. V ústech přežvykovala vyhaslou cigaretu a zdálo se, že na něco čeká, když ji Lucius položil ruku na rameno a protřele pronesl: ,,Nepotřebuješ oheň?" Thril se překvapeně otočila a poctila Lucia úsměvem, jež se mu hluboko otiskl do paměti. ,,Děkuji, ale právě mi dorazil taxík," prohodila a vyběhla od pultu směrem k blištivému kočáru se zlatými ráfky a ratolestí obepínající schůdky.
  ,,Snad někdy jindy," dodala, než se usadila na polstrované sedačce a kočár jako blesk udeřil do oblak.
  
  K a p i t o l a III.
   Od toho večera nemohl dostat Lucius vzpomínku na krátký rozhovor s Thril z hlavy. Spolu s Luxferem seděl na okraji střešní římsy, mlčky pozoroval tiché a důstojné magma převalující se jako spící zvíře v hlubině pod nimi a pak ticho praskajícího plamene přehlušil jedinou větou: ,,Vydám se za ní."
   ,,Myslíš za Thril," odvětil unaveně Lux.
   ,,Ano, myslím, že mě miluje,"
   ,,Řekl bych, že jeden z vás je určitě zamilovaný," přešel Lux do jízlivosti.
   ,,Proč mi to k čertu nepřeješ?" Lucius byl emotivnější než obvykle.
   ,,Chci tě ušetřit bolesti, drahý příteli. Jako bys nevěděl, že váš vztah není možný.. Pokud tedy nechceš zůstat u platonické lásky, ale jak tě znám, tam ty zůstat nechceš.."
   ,,Ale ona o mě má zájem, to poznáš.."
   ,,I kdyby po tobě toužila sebevíc, tvůj dotyk ji spálí. Jsi z ohně a ona z ledu.. Vaše splynutí je nemožné, ačkoliv se protiklady ironicky přitahují.."
   ,,V mém případě se to nestane, už jsem se ji dotkl na Golgotě.. Jsme si souzeni, to dokáže prolomit bariéru."
   ,,A seš si jistý, že ses ji opravdu dotkl? Měl už jsi něco v sobě.. Nedivil byh se, kdyby sis to jen vysnil.."
   ,,Dotkl jsem se ji, Luxi! A ještě dneska se za ní vydám.."
   ,,Možná ses smířil s tím, že ublížíš sobě, ale jsi ochoten nést i fakt, že ublížíš jí? Ženeš se do neštěstí, vás obou, Lucii."
  ,,Kašlu na tebe, nevíš co je to cit.. Žiješ mezi miliónem ohňů, ale ve uvnitř jsi chladný jak polární pustina.." A Lucius jedním mohutný skokem protnul oblaka.
  
  K a p i t o l a IV.
   Zazvonil u Thriliných dveří a ona přes nesouhlas otce vyběhla z domu. ,,Ty's přišel až sem? Věděla jsem, že mezi námi cosi vzplálo, cítila jsem tu horkost uvnitř těla," volala na něj Thril už z dálky a bylo patrné, že se mu chce vrhnout kolem náručí.
   ,,Počkej Thril," ucouvl Lucius, vzpomenouc si na Luxferova slova.. ,,Mám strach, že ti ublížím.."
   ,,Nezáleží mi na tom, co řeknou ostatní, už dávno k tobě chovám hluboké city, můžou se nás zřeknout, vydědit nás, dokud budeme spolu na ničem nezáleží.." ,,O to právě jde.. Možná, že nemůžeme být spolu.. Mám strach abych ti neublížil, doslova. Vždyť víš jak se to má mezi peklem a nebem.."
   ,,Lucii, už ses mě dotkl, tohle jsem ochotna riskovat," a vrhla se mu kolem krku.
  
  K a p i t o l a V.
   Vzduch násakl zápachem spekájícího se masa a Thrilin stisk povolil, jakoby ztratila vládu. Lucius ji od sebe okamžitě odtrhl a v tu chvíli spatřil její bezmocené, ohořelé tělo. Po kdysi bělostných křídlech nebylo téměř památky a jako hrozivá výčitka z nich stoupal hustý temný dým, jež vanul éterem a jako kouřový signál přivábil houf andělů. Ti připomínaje harpyje vrhli svůj černý stín na Lucia a Thril. On jim však nevěnoval valnou pozornost, hlavou se mu v jediném nervy drásajícím kruhu točila myšlneka: ,,Lux měl pravdu."
  
  K a p i t o l a VI.
   ,,Zlynčují tě," pronesla Thril, která se právě probrala z bezvědomí. ,,Nidky nás nepochopí," ,,Musíme do Labyrintu, tam se neodváží.." dodala.
   ,,Co je v Labyrintu?" odvětil nechápavě Lucius, byl pořád trochu v šoku, ale šťastný, že je Thril zase při sobě.
  ,,Brána zapovězených.. Východisko pro všechny anděly, jež ztratili křídla. Zde pro nás dva již není místo, najdeme si ráj jinde, Lucii. Jedno kde.."
   ,,Ale jak se mnou budeš moci žít, sebral jsem ti křídla a již nikdy nepoznáš můj dotek.."
   ,,Už ses mě jednou dotkl, jsem si souzeni.. Najdeme klíč k našemu štěstí, o tom jsem přesvědčena," ukončila Thril dialog, který ji znatelně vysiloval. A tak hnáni mrakem pochmuřených tváří se oba vydali na pouť k Labyrintu až stanuli před jeho branami a nakonec i zmizeli za zpětnými zuby jeho úst.
   Lucius se usmíval, neboť v tom co andělé zvali labyrintem, on žil až dosud každý den.
  
  K a p i t o l a VII.
   Po strastiplné pouti labyrintem nakonec oba dva dorazily až k výpusti - děsivě vyhlížející trhlině v mracích, jež sloužila coby jediný bezpečný výstup pro nebeská stvoření, jež přišla o svá křídla. Thril upřela svůj bezelstný zrak na Lucia a on za zorničkami spatřil nepatrný záchvěv nejistoty.
   ,,Skočím první, Thril. Propálím ti cestu." ,,Počkej, Lucii. Když skočíš mám strach, že nepoberu dost kuráže tě následovat," téměř zavzlykala Thril.
   Lucius jen mlčky vytáhnul z kapsy malou lahvičku Becherovky.
   ,,Napij se pořádně, to ti rozproudí krev v žilách." A pak se bez hlesu otočil směrem k trhlině v oblacích a jediným mohutným skokem již klesal se vší pompézností přímo k zemi.
  
  K a p i t o l a VIII.
   Letěl rychle a Thril posilněna douškem ohnivé vody v těsné závěsu za ním. Éter byl nabitý elektřinou a jiskřil. Odpor jež kladla vrstva vzduchu narůstal a Lucius cítil jak jeho obličej zachvacuje žár. A vtu své myšlenky upřel na Thril, která pod náporem žáru začínala umdlévat. ,,Použij mě jako štít volal směrem k ní,"
   Thril se nepatrně přibližila zákrytu Luciova těla avšak poté ztratila vládu. V ten moment nadešel čas jednat. Lucius věděl, že pokud se nepokusí k Thril dostat, brzo shoří na popel. Sám však tušil, že ani jeho obětí ji neskýtá bezpečnější útočiště. Jenže to už v jakémsi echu na jeho mozek útočil matný dozvuk vzpomínky na krátký rozhovor, jež s ní uskutečnil před celým tímto dobrodružství: ,,Lucii, už ses mě dotkl, tohle jsem ochotna riskovat."
   Roztáhl tělo tak, aby co nejvíc zbrzdil pád. Tempo jeho klesání výrazně kleslo a Thril na něj dopadla s neobyčejnou razancí.
  
  K a p i t o l a IX.
   Ležíc Luciovi na prsou, kryta jeho mohutnými bedry, jež nastavoval spalující atmosféře, Thril přestala doutnat. Cítil její chlad, tak jako ona jeho žár, držel ji v pevném obětí a přesto nevzplála. Něco se muselo změnit a jemu brzy došlo, co. V Thriliných žilách totiž stále koloval onen bylinkový likér, který ostatně popíjela i tehdy na Golgotském kopci, s alkoholem v žilách se stala imunní vůči žárů pekelníku. To byl ten klíč a najednou vše dávalo smysl.
   ,,Máme šanci na štěstí, děvče, ještě není nic ztraceno," šeptal jí jemně do ucha, zatímco ona jej stále nevnímala.
  
   Poté se zem přiblížila a otevřela svou náruč. Za zvuku děsivé detonace Lucius, svíraje pevně Thril, protnul horizont a bržděn nánosem hlíny, do níž se stále hlouběji nořil, zastavil až na nejnižším patře pekla.
  
  K a p i t o l a X.
   Jakoby Thril procitla z hlubokého spánku do nové noční můry. Nedokázala pochopit, co se kolem ní děje. Plameny polykaly trudovitou zem a jejich prudké světlo protínalo jinak neobyčejně hlubokou tmu podzemí. Vzduch se v žáru vlnil a spolu s pachem síry jej naplňoval zvuk praskajícího ohně.
   ,,Vítej v mé domovině," přivítal ji Lucius poněkud pateticky.
   ,,Nelíbí se mi tu, Lucii," odvětila Thril s náznakem nejistoty v hlase.
   ,,Neboj, dlouho se zde nezdržíme. Již vím jak nám oběma pomoci. Klíč, jež nás spojí existuje. Stačí se mu vydat naproti,"
   ,,Chceš říci, že existuje země zaslíbená?"
   ,,I tak se to dá říci.. Vstávej už, musíme se vydat na cestu."
  
  K a p i t o l a XI.
   Zdolávání pater pekla bylo obtížné, teď když však měly Becherovku a Thril mohla Lucia využívat jako žebřík, nezdálo se být nemožným.
   ,,Kam vlastně směřujeme," dotírala Thril na svého druha.
   ,,K jediné bráně z pekla, drahá. K chřtánu sopky Jánský vršek,"
   ,,Ale co potom, Lucii, kam se vydáme pak?"
   ,,Jsi nedočkavá, jak malé dítě.. Ale všechno má svůj čas.. Z jejího vrcholu budeme pokračovat tajnou stezkou až k výšinám, jež jsou ti již mnohem známější,"
   ,,Kdy tahle pouť skončí, Lucii?"
   ,,Musíš vydržet, jsme sotva v půli cesty.."
  
  K a p i t o l a XII.
   Pro Thril se stával pobyt v kobkách pekla čímdál nesnesitelnější. Stvoření jejího druhu bylo zvyklé na přesný opak toho, co zdejší pustina nabízela. Žár jež jíž až doposud ubíral na vší síle, s rostoucím počtem pater blíž povrchu naštěstí ustupoval, co na její mysl vak doléhalo stále silněji byla klaustrofobie.
   ,,Lucii, ještě chvíli a já tu zešílím, dostaň nás ven," Thril začínala být stejně jako její úzkost stále nesnesitelnější.
   ,,Jenom klid. Jsme již před bránou, děvče,"
   A opravdu, před dvojicí se jako monstrózní hrozící prst trčilo ohromné protizávaží, sloužící coby určitá součást mechanismu, bránící opustit peklo bez znalosti řešení zámku.
  
   Lucius upřel své nefritové oči na Thril a pronesl: ,,Otvírají-li to dva pekelníci, není s tím zámkem moc problém. S tvou křehkostí však budeme potřebovat hodně důvtipu."
   A pak oba skočili do soukolí zámku.
  
  K a p i t o l a XIII.
   Dopad protizávaží ještě stále duněl hlubinami pekla, Lucius a Thril jej však již neslyšeli. Stály na vrcholku kalderu a němě obdivovali obzor, jež před nimi otevřel svůj klín. Z tohoto místa se země zdála čistá, jako dřív.
  
  K a p i t o l a XIV.
   Studený vítr útočil vší silou na Lucia, jež dále neúprosně pokračoval ve své pouti dolů serpentinami, vláčíc za sebou Thril. Věděl, že cesta bude ještě náročná, proto se nevysiloval zbytečným rozhovorem s ní, nakonec nebylo jí rovněž do řeči. Luciovo zaryté mlčení Thril znepokojovalo, bála se však zabřednout do debatě o jeho příčinách, neboť tušila, že by se lehká konverzace brzy přehoupla v hádku.
  
  K a p i t o l a XV.
   Vločky klesaly z nebe na jejich tváře. Jako bys svlékl skafandr, napjatost atmosféry roztála spolu s ledem na skalisku. Lucius živě vyprávěl o svých pocitech, jež se jej zmocnily oné noci na Golgotském kopci a Thril koketně přitakávala. Leželi v hlubokém sněhu. Pod Luciem mezitím vznikla pořádná kaluž a Thril jinak chladná jako bílá podložka, jež ji poskytovala pelech, byla rozehřána douškem Becherovky a Luciovým držením za ramena.
   ,,Nechceš dělat anděly do sněhu," znenadání přerušil Lucius svůj monolog. A Thril obnažila své bělostné zuby v přeširokém úsměvu.
  
  K a p i t o l a XVI.
   ,,Připadám si jako o Vánocích," pronesla Thril svíraje smrkovou větvičku mezi prsty.
   ,,Vánoce jsou pro mě prázdný pojem," odvětil úsečně Lucius. Zdálo se, že po krátkém rozptýlení hodlá opět všechno své soustředění upřít na samotnou cestu.
   ,,Budeme spolu slavit ty letošní? Mám ráda ty časy," nepolevovala Thril ve snaze vzkřísit skomírající momenty štěstí.
   Lucius zpomalil a jako když mohutné zvíře při zívnutí otevře tlamu, stejně tak se jeho zorničky rozšířily:
   ,,Ano, drahá. To určitě budeme."
  
  K a p i t o l a XVII.
   Škrtání zápalky a potáhnutí. Nádech. Hluboký, dlouhý. Kouřila cigarety. Pro Lucia byl tento fakt fascinující. Pomineme-li jak silně se Thrilin zlozvyk příčil nebeské etiketě, přitahoval jej na její zálibě ten plamen - ono snoubení dvou protikladů bylo znamením, jež mu dodalo odvahy ji tehdy oslovit. Paradoxně on sám nikdy nekouřil.
   ,,Žil jsem v dýmu třicet let. Ne děkuju," odvětil na nabídnutou cigaretu. ,,Ale no tak, ani jeden nemáme plíce," usmála se.
  
  K a p i t o l a XVIII.
   Na samé patě Jánského vrchu Lucius uhnul z cesty a Thril jej bezděky následovala. Prodírali se dolů zarostlým svahem plným houštin a ona se neubránila otázce:
   ,,Proč nepokračujeme dále po cestě?"
   ,,Slézáme k slepému ramenu Ohře. V místa, jež byla zapomenuta již před stovkami let,"
   ,,Tam se nachází náš ráj? To je to místo?" tázala se s nepotlačitelnou nadějí v hlase.
   ,,Nikoliv, drahá," odvětil.
   ,,Kdy konečně dojdem na to místo, o němž mi nechceš nic říct? Kdy tahle pouť skončí, Lucii?"
   S jakýmsi nepopsatelným zklamáním Lucius vydechnul, poté chlácholivě chytil Thril kolem ramen a řekl:
   ,,Vím, že tě cesta vysiluje, ale právě to je důvod proč jsme sešli z trasy. V tom městě za poslendí houštinou dožívá starý známý, jenž mi dluží službu.. Až jej najdeme, naše pouť bude u konce."
   ,,Slibuješ?" dodala Thril nastalé situaci správnou dávku patosu. ,,Slibuji."
  
  K a p i t o l a XIX.
   Ruiny města zapomenutého v údolí i čase před Thriliným zrakem vytanuly se vší majestátností. Trosky kdysi vzkvétající chlouby civilizace již dávno pozřel hustý porost a dal tak vzniknout jakési nové formě života. Hybridu zeleně a kamene. Jestliže z tohoto místa ještě něco sálalo, byl to bezmezný klid.
  
  K a p i t o l a XX.
   ,,Tohle by klidně mohl být náš ráj, Lucii," prohodila Thril stíraje zbytky pylu z křídel.
   ,,Možná se sem ještě podíváme.."
   ,,To by bylo báječné..," Thril zmlkla. Náhle na ni dolehla tíha soudnosti. Uvědomila si, že plánovat budoucnost není zrovna ideální nápad. Nejsou lidé, trvalé svazky v rámci jejich společností vznikají jen zřídka. Co když ji opustí již zítra? Jaký smysl měla tahle cesta? Vzepření se otci? Ztráta křídel? Pověsti? Pekelníci jsou stejní jako andělé - přelétaví a požitkářští. Věrnost se s věčností špatně snáší. A co ona, dokáže jej vůbec milovat i zítra i každý další den?
   Ta odpověď přišla tak rychle - Dokáže. A co víc, bude. Toto uvědomění se pro ni po zbytek cesty stalo jistou zárukou.
  
  K a p i t o l a XXI.
   Jako by se zobáček vah přehoupnul. Při prolézání trosek města byla náhle Thril tím, kdo mlčí. To ticho Lucia znepokojovalo, neboť pro jeho jinak velmi mluvnou družku, nebylo zrovna příznačným. Tušil, že je něco v nepořádku. Neměl však náladu pouštět se do zbytečného rozkrývání její složité duše, neb věděl, že to by přineslo jejich lásce jen záhubu.
   Právě jeho tupá letargie, ji doháněla ke snaze se vnucovat a tento stav chtěl Lucius zanechat. Alespoň po nějakou dobu.
  
  K a p i t o l a XXII.
   Jenže časem pochyby odezněly. Nezasvěcený pozorovatel, jež by spatřil dvojici jak si bezeslova pomáha přes různé překážky opuštěného města, by se dále mohl mylně domnívat, že vztah Lucia a Thril došel kraje zhroucení. Opak byl ovšem pravdou. Fáze kdy ani jeden nemusel vyplňovat nastalé ticho trapným balastem frází, byl důkazem nedozírnosti jejich vzájemného pochopení. Oba se bavili mlčením, neboť jim tak bylo dobře a obřadnost oné chvíle nechěli narušit jakoukoliv větou.
  
  K a p i t o l a XXIII.
   Jako horký nůž projíždějící máslem i Lucius, držíc Thril důvěrně za ruku, krájel kusy města za sebou. Putovali tak mlčky ještě velice dlouho, nakonec však uzřeli samotnou periferii. Voda Ohře zde tekla klidně a vzduch byl nasáklý vlhkostí. Za celou dobu nepronesli ani slovo, z Thriliny tváře byla však fascinace tímto místem jasně patrná. Ony chvíle klidu a důvěry by mohly trvat ještě hodiny, nevynoříc se na obzoru Luciovi dobře známá postava.
  
  K a p i t o l a XXIV.
   ,,Vidíš, Thril? Támhle postává," ukázal Lucius prstem směrem ke zbytkům mola.
   ,,Tvůj přítel?" poskytla mu odraz k dokončení věty.
   ,,Ano. Doufám, že svolí a odveze nás do Varů."
   ,,Kamže? Ach, můj bože.. Ty kulišáku, tak to je ten tvůj ráj?!"
   ,,Věř, že mi nejde jen o neomezený přístup k našemu zdroji splynutí.. Bude se ti tam líbit. To místo je skutečným rájem na Zemi.."
   ,,Ale hlavně ta Becherovka, co? A já myslela, že mě miluješ kvůli pohledu do mých očí," naladila strunu rozhovoru do flirtovnější polohy.
   ,,O ten mi nikdy nešlo," pohotově zareagoval a poté, ještě stále zčásti hrajíc roli, vydal se bezeslova za svým přítelem k molu. Hrubé rysy jeho tváře se začaly pomalu rýsovat a zatímo Lucius pokračoval s bodrým úsměvem přímo k němu, Thril nesměle zastavila u vzdálenějšího sloupku.
   Konec jejich pouti téměř nadešel.
  K a p i t o l a XXV.
   ,,Ale koho to mé chromnoucí oči nevidí?! Buď zdráv, Lucii, ty starej kozle smradlavej!"
  ,,Pozdravpanbůh, Chárone." odvětil.
  ,,Hah, humor tě koukám neopustil.. Kdo je ta krasotinka, co se krčí tam vzadu u sloupu? Zatraceně, to je masíčko, tu by mi bylo líto vzít přes řeku.."
  ,,Ušetři mě, prosím, těhle oplzlostí. Jmenuje se Thril, je to moje.. holka."
  ,,Hah, to je gól! To si děláš srandu, ne? Takovou slečnu si ani nezasloužíš, ty vočoude, ačkoliv moc toho z jejího křehkýho tělíčka nemáš, viď? Je jako nádhernej exponát v muzeu sexu, dívat se, ale nesahat.. Hm, jako kuřecí stehýnka zlehka grilovaný.."
  ,,K čertu, co jsem ti říkal?! A navíc, nejde mi jenom o to.."
  ,,O co? O sex?"
  ,,Přesně.."
  ,,Bejku, já tě nepoznávám. Byly doby, kdy "to" bylo jediný, co tě zajímalo, říkalo se ti mašina.."
  ,,Prosimtě, Chárone.. Musíš nás převést. Vytáhni tu svou bárku a vezmi nás do Karlovejch Varů."
  ,,Ale co to? Chystáte Betonovou párty?
  ,,Ne. Teda ne tak, jak myslíš.. Zjistil jsem, že ji Becherovka dokáže pořádně rozžhavit, jestli víš kam mířim.."
  ,,Hah, to vim úplně přesně.. Takže's na to kápnul, jo? Zatraceně - chlast. Od nepamětia se vaše dva světy nemohly protnout a přitom jste to měli pořád na očích, bylo to tak jednoduchý. Kápli na to lidi, chápeš to? Lidi sakra, taková potupa.."
  ,,Nezáleží na tom, kdo s tím přišel, důležitý je, že díky tomu ji budu moci být blíž.."
  ,,Sakra, bejku, ty to koukám bereš hodně vážně, co?"
  ,,Asi jo.. Jsem v tom až po rohy."
  ,,Ale tak je to úplně správně. Já už propásl svůj čas se usadit. Ze mě prostě zůstane starej Don Juan, ale ty's právě dostal šanci na šťastnou věčnost, ty vole!"
  ,,Teď zas já nepoznávám tebe, Chárone.."
  ,,To víš, jsem už starej a strašlivě moudrej.. No tak na co čekáš? Zavolej ji a nasedejte. Jedeme do Varů, vy hrdličky."
  
  E p i l o g
   Nad Karlovarskou kolonádou zapadalo slunce. Thril se po několika doušcích Becherovky cítila příjemně uvolněná a téměř celá zmizela pod Luciovou mohutnou paží, jež ji volně spočívala na rameni. Jeho býčí oči nefritové barvy znenadání zesklovatěly a Thril, jež se až doposud bavila snahou schovat se pod jeho obří ruku, do nich upřela svůj bezelstný zrak:
   ,,Ty pláčeš, Lucii?" zeptala se bez sebemenší jízlivosti v hlase.
   A on mlčel, neboť byli šťastní.
  
  K o n e c
  

Jan Tomášik